PORADNA PRO RODIČE A BLÍZKÉuživatelů návykových látek

Pro paní Janu Justinovou

Rozára

Já ani pořádně, Jani, nevím, co se stalo. Michal, jak chodil hrát fotbal, tak si zvrknul nohu. Přetrhal si vazy. Takže byl čtrnáct dní doma a v podstatě je trávil v hospodě. Furt. Připadalo mi, že ztratil úplně zájem. O všechno. Nechtěl slyšet o tom, co se s náma děje, nechtěl nic řešit. Poslouchal akorát ty ostatní lidi, ale když jsem mu chtěla říct, že je něco v nepořádku u nás, tak si nechtěl vůbec povídat. No a když už byl nějaký čas, že třeba měl náladu mluvit, tak já jsem na něj hodila všechno, co jsem mu potřebovala říct a on to bral jako výčitky. Dřív to bylo u nás tak, že zajel pro kluka do družiny, vyrazili k řece nebo do lesa, zajeli pro mě do práce, vařili jsme spolu večeře, pořád se dívali na filmy, hráli jsme karty, kostky, tohle všechno úplně zmizelo. Kupily se na něj problémy v práci, které neřešil, nebo problémy v práci, spíš to, co chtěl vyřešit a říct, tak se na to vyprdnul. Dřív jsme si pořád volali, pořád si psali a teďkom v posledních dnech, kdybych mu nezavolala, tak ani nevím, jak se má. Věděl to a nechtěl to řešit. Nechtěl řešit ani svoje chutě, nic proto nedělal. No a v ten čtvrtek to začalo tak, že sehnal lístky na neděli na koncert Green Day, měl z nich velikou radost. Tak pro ně jel. Šéf mu dal v práci peníze za přesčasy, dva tisíce a on si je nedal do peněženky a ztratil je. Dal si je do kapsy k peněžence a jak ji vytahoval, tak je prostě vytrousil. No tak jsem mu doma řekla, že mě to mrzí, že si nedává na to pozor. No tak šel na pivo. Nedalo mi to a šla jsem za ním. Bylo odpoledne, tak jsem tam s ním chvilinku zůstala. A ty lidi z hospody ho furt tahali někam na nějakou Matějskou, spíš ho chtěli vytáhnout, aby s nima šel pít. Nakonec že nepůjde, že musíme s klukem druhý den k doktorovi (šli jsme na odstranění uzdičky pod jazykem) a že si ho ráno vezme do práce a pak s ním k tomu doktorovi půjde. No a doma jsme si rozdělali víno a povídali si na balkoně, jenomže Michal zase přestal poslouchat a zajímal se, kam ti chlapi z hospody šli. Tak jsem mu řekla, spíš vyčetla, že se už vůbec nezajímá o mě, o nás, že furt jen o ty druhý, tak se sebral a šel ven. Volala jsem mu, ale to bylo spíš horší než lepší. Protože jak jsem toho měla už v sobě hodně, tak jsem vyčítala a hrnula to na něj........slíbil mi v tom telefonu, že pojede noční tramvají domů, že je někde na Karláku. To už jsem věděla, že si jde dát. Cítila jsem to z něj. Cítila jsem to už čtrnáct dní dopředu, že se to všechno hrotí. Jak jsem Vám psala, jak jsme byli na tom koncertě, a jak šel dvakrát na záchod a pak ten druhý den, jak jsem viděla za barákem to auto a měl být v práci..pamatujete? No a mluvila jsem taky s Monikou, jak jsem ji pak proprosila, aby s Michalem mluvila. Já jsem jí tenkrát říkala, že půjde se mnou a někde mi nějaký bílý koupí a já mu to přinesu, abysi teda dal, když to tak potřebuje. No. A pak si v tu noc vypnul telefon, koupil si od cikánů za patnáctset a rozředil si to fantou. Ještě prý půl hodiny lítal a sháněl čistou buchnu. Má okna, pamatuje si jenom něco, pamatuje si, že volal před půlnocí Monice, že si dal. Možná jí volal proto, že ona má za sebou relaps před půl rokem (funguje skvěle, spíš jí to utvrdilo v tom, co chce). Já nevím. Byla to nejhorší noc v mým životě, Jani. Pořád jsem mu zkoušela volat, chtěla jsem ho jít hledat, ale on by mi asi stejně utekl. Tak jsem mu poslala aspoň zprávu, že vím, že si šlehnul, ale že s jedním relapsem život nepadá, že ho moc miluju a že se všechno dá zvládnout, když bude chtít. Ozval se mi až v půl osmé ráno, že se strašně stydí, že se mnou nedokáže mluvit ani po telefonu, že je šmejd, jestli jsem mu sbalila věci. Že přijde, až trochu vystřízliví, že ho nesmím vidět v tom stavu. Tak jsem si vzala v práci dovolenou, poprosila Moniku, aby ke mě přijela, potřebovala jsem s ní mluvit, ona ví, o čem to všechno je, no a jak jsem jí šla naproti před barák, tak tam byl i Míša. No jen jsem ho obejmula a dala mu pusu, on že se jde napít a že přijde domů. K doktorovi jsem šla s klukem já a Monika šla s náma. Michal nemohl, byl strašně vystíhovanej, bál se lidí, že to na něm vidí. Pak jsme spolu celý odpoledne mluvili. Zastavil řetízky, ale ne telefon, protože věděl, že musí všechno vyřídit v práci a dát mi vědět, co s ním je. Lítal venku a říkal si, jak by to byla krásná procházka s náma. Vzal si noviny a šrotovalo mu v hlavě, jestli je má vzít, jestli jsem koupila program na další týden. Přišli za ním nějací feťáci a chtěli, aby s nima šel na hlavák, že seženou další piko a třeba někoho vobložej - tak jim řekl, že ne, že se zbláznili, že jde domů........on tam nepatří, Jani, na ulici...mluvili jsme o tom hodně, mluvíme do teďka, řekla jsem mu všechno, co jsem potřebovala, že jsem na něj vysílala, ale neslyšel, zkrátka všechno, že to zvládnem, jen jesli ví, co chce. Že relaps může přijít, ale musí se s tím pracovat. A on chce. Chce být s náma. Včera si říkal, jakej je debil. Možná to, Janičko, potřeboval. Aby se posadil zadkem na zem. Aby zjistil priority. Zítra jdeme spolu k terapeutovi na Sananim. Snad pomůže. Já nevím,jestli jsem Vám to napsala aspoň trošku přehledně. Motá se mi to všechno dohromady. Třesu se ještě teďka. Totálně se mi za těch pár dnů změnil žebříček hodnot. Hrozně. Snad to ten můj chlap zvládne. R.

Zpět