Toxická psychóza
Kris
Dobrý den,mám dotaz ohledně své neteře, v patnácti letech začala chodit s klukem který jí naučil brát drogy (pervitin) a mlátil jí,chtěli jsme aby sním zkoncila ale nedala si říct,utíkala za ním, on šel po dvou letech do vězení a ona přestala brát pervitin a čekala na něj až se vrátí a když se po roce vrátil tak to s ním začala brát znovu, po dalším roce otěhotněla ale drogy nepřestala brát, když byla v pátém nebo šestem měsíci tak jí doktoři řekli že má to miminko špatné střeva a plíce, tak musela jít na vyvolavany porod,o miminko tedy přišla a to jí přivedlo k tomu že toho kluka opustila ale pervitin začala brát este víc, prý proto aby necítila bolest za miminkem,a teď po několika měsících od porodu začala mít schizi že její miminko žije a že my její rodina jsme jí ho vzali,v jednu chvíli měla takové úzkosti že jsme jí přesvědčili aby šla s námi k psychyatrovy, navštívila ho dvakrát, ale o svých schizach mu neřekla prášky které jí předepsal nechce brát, teď to sní je čím dál horší,nevíme co sní máme dělat na léčení také nechce jít, je přesvědčena že je zdravá, už ani nevíme jak sní máme jednat, prosím o radu, děkuji
Odpověděl: Gabriela Koryntová
Zdravím vás, Kris,
situace, kterou popisujete, se vleče již celou řadu let. Podle toho, co píšete, tak minimálně 4-5 let, chápu to dobře? Poslední rok, kdy neteř přišla o miminko, rozešla se s přítelem a začala užívat sama, nejspíš ztratila veškeré hranice a užívá tak velké dávky a tak intenzivně, že začíná bláznit.
Netuším, jestli se někdo z rodiny za celé ty roky dostal do kontaktu s drogovými službami, kontaktním centrem, poradnou pro rodiče, nějakým léčebným zařízením. Překvapilo by mne, kdyby s neteří za celé ty roky nikdo nepracoval a rodina nebyla nikde na pohovoru. Většina podobných sitaucí se totiž řeší právě skrz rodinu. A v o co mladším věku potíže začnou, o to větší je potřeba spolupráce rodiny.
Ale samosebou ani plná spolupráce a snaha okolí nezaručí, že se něco změní. Pokud jde o braní drog, rozhodnutí bude záležet hlavně na vaší neteři. Vy zmůžete v tomto směru jen málo, byť někdy i to málo může sehrát v celé věci podstatnou roli.
Než abych takhle na dálku vymýšlela, co by se dalo udělat nebo zkusit, bylo by rozumnější zajít právě do poradny pro rodiče a blízké uživatelů drog, kde můžete situaci probrat podrobněji a v souvislostech. Co vy na to? Dověděla byste se více o možnostech léčby, zjistila, jak to v podobných situacích chodí, promyslela, jak s neteří komunikovat. Pokud by vám dávala návštěva poradny smysl, napište, která větší města jsou vám dobře dostupná, pošlu kontakty.
Pokud jde o neteř, můžete jí nabídnout kontakt na kontaktní centra nebo adiktologické ambulance, ale za ty léta pravděpodobně i ona sama ví, kde hledat pomoc. Stačí si "jen" přiznat problém a říct o pomoc, možností je pak celá řada.
Vy jí v tuto chvíli můžete pouze říct, že vám na ní záleží a uvědomujete si nešťastnost toho všeho, čím si prošla, popsat jí, co vidíte, čeho si všímáte (chování, vzhled, změny atd.) a nenechat se od popisování věcí stáhnout k výbuchu emocí, nebo zneužití (dávat peníze, podporovat užívání). Stačí vyslechnout a nabídnout možnosti pomoci v káčku nebo poradně. Zbytek nechte na ní - změna by měla být na základě jejích kroků a rozhodnutí, né kývnutí na váš nebo někoho jiného nátlak, ze kterého by naopak ještě mohla dál podporovat svoje užívání. Než pomůžete jinak než svou přítomností, chtějte vidět činy (v čase, nikoli jednorázové sliby nebo akce). Jednoduše - držte pevně svoje hranice. Potud pár stručných rad, zbytek už bude na poradně. Co vy na to?
Přeji hodně sil a trpělivosti. Kdyby cokoli, napište.
S pozdravem,
Gabriela Minařík.
Zpět