Alkohol
lůca
Dobrý den.Jsem s přitelem 11 let,máme spolu syna.Přitel dost pije.Většinou každy den 2 litry vina.Někdy se dost opije tvrdým,je agresivni,Ne Fyzicky.Nadava mi sprostě,a řve.Vymýšli si že ho podvadím.A ja vždycky doufam že už brzo prestane a usne.Potom je třeba týden nebo 2 klid.Teď zase slibuje že uz to tak nebude.A ja vim že bude.Nemůžu se rozhoupat a od něj odejit.A jak se většinou řika,když nepije je jiný.Na lečeni nechce.Poradite mi co s tím?Děkuji.Já už sama nevím.
Odpověděl: Gabriela Koryntová
Zdravím vás, Lůco,
a děkuju za dotaz a za odvahu a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Díky.
Asi tušíte, že nemám v záloze žádnou zázračnou odpověď, a zároveň sama asi víte, že rozhodnutí je hlavně na vás. Nebudu tedy chodit kolem horké kaše. V zásadě před sebou máte dvě varianty:
1. buď v situaci i nadále zůstanete, znovu se budou opakovat kolečka, kdy přítel nějakou dobu nepije nebo pije méně, ale po čase se znovu objeví nějaký výbuch, podezírání, řev ... a znovu sliby, omluvy ... ale žádná činy ... znáte to za ty roky asi sama dobře; možná se někdy objeví jakýsi náznak činu (objednání do poradny, pár dní nepití, návštěva odborníka, ale ...); možná by mohlo pomoct si v takové situaci říct: kolik takových koleček ještě vydržím? pět? deset? rok? dva?
2. konečně se rozhodnete a uděláte nějaké kroky, které skutečně povedou ke změně. Znamenalo by to ale nejspíš vzít rozhodování do vlastních rukou a nečekat na zázračnou změnu nebo krok ze strany partnera. Prostě se starat o sebe a svého syna.
Obě varianty mají svoje pro i proti. Když ve vztahu zůstanete tak, jak je, nejspíš se nic nezmění. Ale nebudete sama, budete vědět, co přítel dělá, jak na tom je, neodejdete od otce svého dítěte, nebudete řešit otázky ohledně toho, kdo "rozbil rodinu" (byť o tom by se dalo dlouze diskutovat), ale budete prostě nekonečně trpělivá a budete čekat na zázrak. Vyhnete se přímé konfrontaci, která by dost možná v jeho opilosti nastala, výčitkám a obviňování z jeho strany, nebo naopak sebelítostivým proslovům, které by vás obměkčovaly a těžko se jim odolává. Zároveň ale budete dál svědkem jeho opíjení, zlého chování, lhaní. V tom všem budete žít ne jen vy, ale i váš syn. On bude svědkem rodinné atmosféry, která se s tímto životem pojí (byť by nějakým zázrakem přehlédl partnerovo chování, opíjení a scény, které popisujete, atmosféru jistě zaznamená). Předáváte mu tím i jisté vzory. Časem mohou problémy gradovat, nebo se prostě jen cyklit, možná se přidají i nějaké fyzické nebo psychické komplikace. Kdo ví.
Vztahy se závislými lidmi jsou často poměrně vypjaté. Chvíle, kdy je zle, bývají často do jisté míry nahrazené okamžiky plnými omluv, slibů a velké lásky. Ostatní vztahy vypadají v takovém srovnání někdy i trochu mdle a šedě. Nicméně jde o velmi nezdravou a toxickou podobu vztahu, která často ničí celé rodiny, mluví se o tzv. spoluzávislosti, kdy spolu partneři zůstávají, ačkoli je zřejmé, jak velmi si navzájem ubližují. Žádný z nich se však nekonfrontuje se zodpovědností za to, jak jejich vztah vypadá - často zde figurují vzájemné pocity viny (měla jsem to utnout hned, neměl jsem se tak chovat), ultimáta a sliby (už to nikdy neudělám, když to uděláš, odejdu - ale ani jeden toto nedodrží) apod. Nicméně některé vztahy takto fungují i řadu let. Někdy bývá těžké takový vztah opustit, risknout samotu, vzít život a zodpovědnost do vlastních rukou, nevědět, co s druhým bude, možná s ním i ztratit kontakt, riskovat, že sám/sama selžu. Někdy se zdá, že je lehčí ve vztahu zůstat a nechat závislostí ničit i sebe. Je těžké najít hranici mezi tím, že vám na někom záleží a máte ho ráda, a tím, že se o sebe a svého syna dokážete postarat. V tuhle chvíli to však vypadá, že středobodem rodiny je závislost vašeho partnera na alkoholu. Možná by stálo za úvahu tohle změnit - zkusit to jinak, najít odvahu a kuráž a dopřát péči, pozornosti a podporu sobě a svému synovi! Pokud se v praxi setkám s lidmi, kteří v sobě tuto odvahu našli, často se jim ve výsledku uleví. A kupodivu to také nezřídka pomůže i tomu druhému - je to totiž jasná zpráva, že takhle to dál skutečně nejde a (byť ho máte ráda a záleží vám na něm) jeho chování prostě není v pořádku. Kdyby to jen trochu šlo, ráda bych vás aspoň v tch pár větách podpořila v tom, že: Teď jste na řadě vy, je potřeba postarat se o sebe samotnou a svého syna! Máte na to plné právo! Co myslíte? I vy se synem ai přeci zasloužíte klid, bezpečí a pohodu, žádné hádky, vydírání, osočování, napadání a plané sliby!
Někdy je těžké takové rozhodnutí udělat. A pomáhá mít někoho, s kým můžete mluvit otevřeně o všem, co se děje. S někým, kdo vás vyslechne, nesoudí, ale zároveň vám jasně ukáže začarovaný kruh, ve kterém se dokola točíte a pomůže vám hledat řešení, jak z toho všeho ven. Věřím, že právě takovou pomoc nabízí kontaktní centra, adiktologické ambulantnce ale i poradny pro rodiče a blízké uživatelů drog. Pomoc těchto zařízení je zdrama, stačí se jen objednat (a přijít třeba i se synem nebo partnerem).
Pokud by vám něco z toho dávalo smysl, a nevědala byste, kam se obrátit, napište, která větší města jsou vám dobře dostupná. Pokud se na to necítíte, nevadí ... možná ještě potřebujete trochu času, než v sobě najdete odvahu. I proto budu ráda, když se ozvete, jestli vám některá část odpovědi byla ku pomoci nebo dávala smysl. A kdyby bylo potřeba, neváhejte znovu napsat.
Držte se a dávejte na sebe pozor.
S pozdravem,
Gabriela Minařík.
Zpět